Naše těla byla mosty

Velká nová výstava, která spojuje tři feministické umělkyně z celé Ameriky, jejichž tvorba stojí na těle. Každá z nich svým způsobem používá vlastní tělo jako most mezi osobní a kolektivní pamětí, domorodým věděním a vztahy k zemi.

Na 65 dílech vzniklých za tři desetiletí používají Laura Aguilar, Tarrah Krajnak a Koyoltzintli fotografii k tomu, aby si nárokovaly přítomnost a vzpíraly se pevným představám o tom, kdo může být viděn a jak. Ve výstavě Naše těla byla mosty tvoří portrétní tvorba, archiv a země základ uměleckých děl. Laura Aguilar ve svých autoportrétech umisťuje své queer tělo do krajin amerického jihozápadu a přináší na světlo tělo, které se v dominantních dějinách fotografie jen zřídka objevuje. Neustálým natáčením sebe sama Aguilar odmítá vymazání a prosazuje právo zabírat prostor.

Narozena v roce 1979 v Limě a adoptována bílou americkou rodinou z dělnické třídy, Tarrah Krajnak zkoumá mezery ve své osobní historii na pozadí politických otřesů v Peru. Když se staví do dialogu s archivními fotografiemi, představuje si minulost, která zůstává roztříštěná a nevyřešená.

Koyoltzintli přemýšlí o tom, jak původní příběhy vzniku a kulturní tradice udržují spojení napříč generacemi. Pro ni země uchovává živé vztahy mezi pamětí, obřadem a předky.

Při vstupu do výstavy se feminismy ukazují jako způsob, jak vyjednávat představy o sounáležitosti a moci. Název Naše těla byla mosty vychází z básně Elizabeth Acevedo Afro-Latina a znovu potvrzuje možnost spojení bez vymazání rozdílů. Každá umělkyně si nárokuje právo ukázat se v plné své složitosti.

Jejich tvorba dohromady vytváří mezigenerační rozhovor o tom, jak se minulost nese tělem. Fotografie se stává aktem odporu – trvá na tom, že politiku těla nelze oddělit od politiky obrazu.