Zurbarán

Francisco de Zurbarán spolu s Diegem Velázquezem a Bartoloméem Estebanem Murillem patří k nejvýznamnějším španělským malířům 17. století. Zpočátku byl považován za caravaggistu se zaměřením na klášterní asketismus, postupně však byl ve 20. století oceněn jako mimořádný kolorista a proslulý díky svébytnému osobnímu stylu, který spojoval jednoduché pojetí objemů s výraznou naturalistickou věrností. Ačkoli byl Zurbarán v posledních deseti letech předmětem četných výstav, poslední velkou mezinárodní prezentaci zaměřenou na jeho dílo představovala společná výstava Zurbarán, kterou uspořádaly Metropolitan Museum of Art a Grand Palais v letech 1987–1988. Nyní se National Gallery v Londýně, Musée du Louvre a Art Institute of Chicago spojily, aby svým návštěvníkům nabídly retrospektivu, která jim umožní znovu objevit Zurbaránovy obrazy (nebo je poznat poprvé), lépe pochopit jeho dílo a žasnout nad moderností a vizuální silou jeho kompozic.

Nejde o vyčerpávající monografickou výstavu, nýbrž o ambiciózní výběr nejlepších obrazů doplněný historickými a kulturními body orientace, kde mohou návštěvníci obdivovat Zurbaránovu techniku a odvahu jeho tvaru a ikonografie. Návštěva, rozdělená do sedmi částí, bude analyzovat různé stránky Zurbaránova malířského díla jak chronologicky, tak tematicky, a snaží se vzdát hold celé jeho dlouhé kariéře, přičemž občas vystoupí z této časové osy, aby porovnala skupinu podobných děl.

Výstava v Louvru klade velký důraz na monumentální obrazy, objednané andalusijskými kláštery, na nichž Zurbaránova sláva vznikla, jakož i na portréty a zátiší, se zvláštním místem vyhrazeným krátké kariéře jeho syna Juana de Zurbarána (1620–1649). Řada těchto děl, pocházejících z konce 19. a počátku 20. století, ukáže významný vliv, který Zurbarán vykonával na pozdější avantgardní umělce působící ve Francii, jako jsou Édouard Manet, Pablo Picasso a Juan Gris.