Co shoří, to přetrvá

Výstavní program Galerie Entrance pro rok 2026 vychází z ekologického chápání lesa jako propojeného organismu, v němž stromy, houby, půda i mikroorganismy vytvářejí síť sdílení, spolupráce a paměti. Inspirací je kniha Finding the Mother Tree (2021) kanadské lesní ekoložky Suzanne Simard. Výstava Co shoří, to přetrvá se věnuje narušení lesních ekosystémů – zejména v následku požárů, kácení a kolonizace krajiny, ale také následným možnostem regenerace. Vystavená díla se věnují kritickému stavu lesů po požáru či jiných destruktivních událostech. Představuje kolektivní projekt zaměřený na proměnu lesní krajiny v Česku, s akcentem na požár v Národním parku České Švýcarsko z roku 2022, a příběhy mezi proběhlou destrukcí a následnou nelehkou obnovou. Lesy v České republice jsou z naprosté většiny antropogenního, tedy umělého původu, původní přirozené porosty – pralesy – tvoří méně než 1 % celkové rozlohy. Dnešní podoba českých lesů je výsledkem masivní lidské činnosti, která začala zásadním způsobem měnit krajinu od středověké kolonizace a vyvrcholila zavedením plánovitého lesního hospodářství v 18. a 19. století. Původní složení lesů na našem území tvořily především smíšené a listnaté lesy. Čisté smrčiny se přirozeně vyskytovaly pouze ve vysokých horských polohách nebo na podmáčených rašeliništích. Za účelem rychlé produkce kvalitního dřeva však začaly být v 18. století plošně zakládány hospodářské lesy věkových tříd. Původní pestré listnaté lesy byly nahrazeny uměle vysazovanými jehličnatými monokulturami (především smrkem a borovicí), často i v nížinách, kde tyto stromy nemají přirozené podmínky. Většina českých lesů je tak dnes vlastně z dlouhodobého hlediska „dřevěnými plantážemi“, které kvůli svému nepřirozenému původu a nízké druhové rozmanitosti hůře odolávají suchu a kůrovcovým kalamitám. Navzdory nakládání s lesním porostem ve smyslu nekompromisního uzpůsobení pro účel těžby dřeva se nicméně stále setkáváme s určitou hrdou nostalgií ve vztahu k „našim lesům“, které máme tendenci vnímat jako národní bohatství a napříč generacemi o nich uvažovat jako o tom pravém přírodním prostředí. Tapety s fotografiemi jehličnatého lesa po požáru pokrývající stěny galerie a menší formáty zarámovaných fotografií lidských vstupů do lesního prostředí jsou dílem Tomáše Hrůzy. Tomáš Hrůza žije střídavě v Praze a ve vsi Miřenice na jihozápadě Čech, kde jsou nároky a potřeby přírody o poznání patrnější než ve městě. Je jedním ze zakladatelů platformy Fotograf 07 a nezávislého kulturního rozcestníku ArtMap. S Jiřím Zemánkem organizuje pod hlavičkou Pilgrim – Potulná univerzita přírody program zaměřující se na téma revize vztahu člověka a přírody. Zajímá ho především poetická reflexe přírody, mnoho jeho děl má ovšem také výrazný ekologický podtón. Kromě dokumentárních fotografií je Hrůza tvůrcem dominantní prostorové instalace v podobě dřevěného přístřešku z vykácených soušek a sebraných jehličnatých větví z daru od Lesů hlavního města Prahy, v němž je možné zhlédnout autorův film z cyklu We Have Never Been Forest (Nikdy jsme nebyli les) z roku 2023. Tento dřevěný objekt evokující lesní útočiště skýtá symbolicky úkryt před řáděním živlů, nebo také před nelehkými úvahami o lidském hospodaření s přírodou. Prostorovou instalaci v přední části galerie doplňují stará nefunkční kamna na dřevo, v nichž je symbolicky přikládáno na oheň pásmem fotografií na textilii. Zde jsou ve zdánlivě nekonečné koláži zachyceny vyhozené vánoční stromky v různém stadiu opadání jehličí, některé na pohled tísnivější, jiné veselejší a stále zelené – u těchto stále ještě krásných exemplářů ale o to víc vyvstává otázka, s jakou lehkostí až bezohledností konzumujeme naše přírodní zdroje za účelem naplnění milé, ovšem k přírodě velice krátkozraké tradice. Bronislava Bakule Malá je autorkou, která ve své praxi kombinuje sochařství, malbu, i grafiku. Přes rozličná média i témata je pro ní dominantní autentická výpověď vycházející z vlastního prožívání okolního světa, syntéza obecného a subjektivního. Pracuje s konkrétními i abstrahovanými tématy, ve kterých se zviditelňuje skrytý řád či proměnné přírodní jevy. Na výstavě se prezentuje třemi obrazy tématizujícími extraktivisitcký postoj k lesnímu bohatsví. Selekce (2024), Lesy ČR (2024) i Paměť (2024) vykreslují v sugestivní tísnivé barevnosti les, v němž jsou vyznačená místa určená k vykácení, případně je na nich patrné, že v nedávné době zásadním způsobem prořídla zásahem lidské síly. Autorka, která pochází z Vysočiny a na místní lesy má úzkou vazbu, se opakovaně setkává s masivní proměnou krajiny svého dětství, v jejímž procesu postupně dochází k vymazání všech známých orientačních bodů i oblíbených míst. Lesy v jejích vyobrazeních jsou tak často spíše ozvěnou, vzpomínkou na hájemství majestátních stromů, které v současnoti už v dané podobě neexistuje. Nové velkoformátové dílo Sucho (2026) je pak ukázkou uvažování o dalším z nebezpečí, která se na naše přírodní ekosystémy nevyhnutelně řítí. Nonviolence. Forest Research Platform. je výzkumný projekt iniciovaný německou umělkyní Christl Mudrak. Interaktivní procesy v přírodním prostředí, do nichž jsou jako spolupracovníci zapojeni lidé, ale i zvířata a rostliny, slouží v tomto výzkumném projektu k ohledávání autorství jako spojujícího a komunikačního prvku. V lese, který byl vytvořen a je spravován lidskou rukou, jsou uměleckými prostředky zkoumány a reflektovány metody a principy nenásilí vůči všem formám života. Projekt vychází ze základní vize: Představte si na chvíli, že by všechny životní formy a látky v tomto místě byly z lidského pohledu považovány za rovnocenné – jaké důsledky by to mohlo mít pro naše jednání a způsoby soužití? V průběhu tohoto projektu, který je v lesním prostoru nedaleko Berlína rozvíjen již několikátým rokem, jsou přizýváni mezinárodní umělci a umělkyně, aby na vytyčeném území vytvořili trvalá díla vycházející z premisy soužití v duchu nenásilí. Konají se zde také pravidelné komentované prohlídky, workshopy a neformální setkání, stejně jako umělecké performance, dočasné intervence a přednášky. Všechny tyto výstupy nabízejí veřejnosti I participujícím umělkyním a umělcům rozmanité pohledy na témata postupně vznikajícího společného díla. V prostředí výstavy Co shoří, to přetrvá je projekt prezentován skrze webové stránky, kterými si může každý listovat dle vlastního zájmu a časových možností. Web je zároveň archivem realizovaných uměleckých zásahů, občasným deníkem mapující výskyt a chování zvířat v proměňovaném lese, či vývoji počasí, a také informační tabulí o dalších chystaných akcích. Představuje tak opatrný optimistický výhled na možné budoucí nakládání s přírodními ekosystémy, s nimiž jako společnost máme možnost nakládat. Přináší inspiraci k větší ohleduplnosti v nakládání s naším přírodním prostředím, které nám tolik dává, i když z něj v daném případě zrovna fyzicky nečerpáme a netěžíme průmyslové komodity.