Power Plants

Výstava Power Plants portugalské umělkyně Beatriz Manteigas vychází z krajiny, ve které žije a pracuje, z okolí Albergaria-a-Velha v regionu Aveiro, kde eukalyptová monokultura pokrývá zhruba 80 % území a místní jí říkají prostě „les“. Před eukalypty tu rostly borovice, ale nikdo z dnes žijících obyvatel si nepamatuje žádný starší lesní celek. Jádrem instalace jsou tři videa bez zvuku ve smyčce. První zachycuje druhově rozmanitý les v Quinta das Relvas, kde umělkyně žije a pracuje. Druhé ukazuje nedalekou eukalyptovou plantáž. Třetí představuje „les“ solárních panelů, tedy „power plants“ z názvu výstavy, který odkazuje na portugalský vládní dokument Mapa Verde z června 2026. Ten vymezuje území vhodná pro solární a větrné elektrárny a jen v Albergarii-a-Velha navrhuje téměř 30 % rozlohy pro solární projekty. Autorka v tom vidí další kapitolu téhož příběhu – po borovici a eukalyptu přichází monokultura kovových panelů a „energetická transformace“ se nenápadně mění v „energetickou expanzi“. Videa doprovází výběr starších i nových prací v různých médiích, od keramiky přes kresbu po malbu.

U vstupu do galerie se setkáváme s prekérním domkem z karet vyrobených z porcelánu. Dílo slouží jako metafora mocenských vztahů po celém světě – pokud jde o rozsáhlé využívání přírodních zdrojů, znečištění planety až po lidská práva a práva přírody, nejdůležitější karty drží pouze několik klíčových hráčů. Ti ale hrají s pokerovými tvářemi a křehká stabilita našeho prostředí je stále více narušována. Samotný materiál porcelánových karet pak reaguje na své prostředí a v důsledku toho se křiví či láme.

Tuto nestabilitu evokuje i nové dílo z dlouhodobé série termotisků zahájené na umělecké rezidenci v Cycladic Arts (Paros, Řecko, 2023). V této sérii Beatriz multiplikuje slavné sochy italského barokního architekta a umělce Giana Lorenza Berniniho technikou, díky níž tyto klasické symboly západní kultury mizí vlivem působení světla – symbolizující nevyhnutelnou moc přírody nad kulturou, která nakonec vždy překračuje veškeré lidské výtvory. Sloupovitý tvar je proto symbolicky také vyosený.

Motivem, který jsme pro výstavu vybrali, je Apollon a Dafné (socha vytvořená Berninim v letech 1622-1625) – scéna se silným ekofeministickým čtením. Nymfu Dafné pronásleduje Apollon, který ji chce znásilnit. Ve svém zoufalství požádá nymfa svého otce, říčního boha, aby ji zachránil, a on ji promění ve vavřínový strom. Zde v srdci západní kultury můžeme vidět silný symbol extraktivistických tendencí, kdy – podle mnoha aktivistů i akademiků – je příroda znásilňována lidskou nenasytností. Zatímco – a na to nesmíme zapomínat, zdroje naši planety nejsou rovnoměrně rozděleny.

V první místnosti galerie můžeme vidět díla vytvořená během uatorčiných cest po světě. Jak Beatriz vysvětluje, série After the Storm (Po bouři) vznikla v roce 2016 během cesty do Myanmaru (dříve Barma), inspirovaná jak Zvířecí farmou George Orwella (Orwell tam byl umístěn jako důstojník koloniální policie během britské okupace), tak příběhem Aun Schan Su Ťij – nejprve politické vězenkyně, poté laureátky Nobelovy ceny míru a nakonec státní zástupkyně. V této pozici se její rozhodnutí ukázala jako nepřátelská vůči menšinám v zemi a svobodě projevu, což umožnilo masakry a vnitřní konflikty, které nakonec vedly k jejímu odvolání z úřadu v roce 2021 vojenským převratem. Malby zobrazují bouřkové mraky a nechávají otevřenou otázku, zda se bouře vyjasňuje, nebo naopak nabírá na síle. V nedávné době byla série zbavena rámů a přepracována novými vrstvami olejové barvy a pastelu. Tuto revizi podnítily události ve Venezuele a podobně rozporuplná Nobelova cena za mír Coriny Machadové. Série se velmi nepřímo ptá na etické principy naší společnosti a na to, kdo nebo jaké instituce je mohou garantovat.

Autoportrét na Amazonce také odráží oblohu, díky čemuž je tvář umělkyně paradoxně neviditelná. Téměř zlatá barva písku a zářivě modrá na postavě mohou připomínat ikonu Madony – opět západní symbol, zde však zastíněný přírodou. Zvuk tohoto videa naplňuje prostor galerie a přivádí nás do největšího lesa na světě, do plic Země, které ještě stále udržují život.

Video poprvé doprovází jedna kresba ze série Greenwashing – tato vytvořená v deštném pralese v přírodní rezervaci Adolpho Ducke v Amazonii, takže můžeme vidět, jak kapky deště ovlivnily snímek.

Další díla z této série jsou vystavena ve vedlejší místnosti. Jde o kresby z plenéru potažené zeleným celofánem a vytvořené přímo v Quinta das Relvas, kde umělkyně žije a vede nevládní organizaci věnující se umění a ekologii (www.quintadasrelvas.pt). Série si pohrává s naší současnou neschopností rozlišovat různé odstíny zelené (což jde proti naší přirozenosti jako druhu), zatímco „greenwashing“ z ní udělal nejžádanější barvu, která může sloužit jako zástěrka pro produkty, diskurzy a strategie, které nejsou skutečně ekologické.

Výstava jako celek reflektuje extraktivistický přístup člověka k přírodě – ať už se skrývá za zisky papírenského průmyslu, plány na správu lesů, či příslibem zelené energie. Beatriz si zároveň plně uvědomuje nespravedlivé vztahy mezi lidmi. V kontextu dramaturgie galerie Entrance pro rok 2026 výstava klade otázku, co si dnes dovolujeme nazývat lesem a komu toto označení slouží.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy. Projekt finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Camões – Institute of Language and Co-operation, I.P.