Příroda a socha v dialogu

Rybníky s lotosovými květy, růžové zahrady a rostlinná bludiště jsou „prostorem k rozvoji“ pro více než 80 příkladů současné sochařské tvorby!

Rakouský sochařský park, ležící sedm kilometrů jižně od Grazu, se od svého založení v roce 2003 etabloval jako centrum současné sochařské tvorby. Fascinující parková úprava krajinářského architekta Dietera Kienasta se rozkládá na ploše asi sedmi hektarů a je prostorem pro více než 80 soch. Díla renomovaných rakouských umělců*umělkyň – od Fritze Wotruby přes Franze Westa až po Erwina Wurma, Heima Zoberniga a Michaela Kienzera – zde komunikují s příklady mezinárodního sochařství, například od Jeppeho Heina, Nancy Rubins, Tobiase Rehbergera nebo Susany Solano.

Když se socha a příroda spojí, reagují na sebe: Vyvíjí se vzájemný vztah, který časem vypráví příběh a neustále se mění. Zahrada, jako člověkem utvářená a přesto neustále rostoucí příroda, koresponduje v Rakouském sochařském parku zvláštním způsobem se sochami vystavenými povětrnostním vlivům, které se do krajiny začleňují nebo na ni reagují.

Vokabulář současného sochařství sahá od abstraktního sochařství po předměty denní potřeby, od antropomorfních figurací po užitkové předměty. Dialog mezi umístěním a sochou má tento vokabulář zviditelnit, tedy vyjádřit se k umění, ale také ke společnosti a vytvářet prostory pro setkávání.

Stále rostoucí archa Maria Terzica z živých stromů je ztělesněním konfrontace a harmonie mezi přírodou a sochou. Socha Oswalda Oberhubera na stěně poukazuje na to, že od Minimal-Art každá socha nemusí stát jen na zemi, ale může také viset na stěně, takže socha je i v dialogu s obrazem. Dialog, který je umění vlastní, např. mezi obrazem a prostorem, může být rozšířen i dialogem mezi formami umění a přírody, jak ukazuje srovnání soch Fritze Hartlauera a Jörga Schlicka, které se zabývají pravidly formy, algoritmy a růstem. Do této kategorie spadají i sochy Christa Sommerer a Michaela Kienzera. Díla takzvaných starých mistrů se nacházejí na stupňovité krajině obrácené k nebi, která funguje jako pantheon. Tato síla místa podporuje také význam věže Heima Zoberniga u vchodu do Rakouského sochařského parku nebo „kruhové“ sochy Susany Solano. Totéž platí pro nafukující se a opět se do sebe hroutící sochu Wernera Reiterera, umístěnou v prohlubni, polštář Hanse Kupelwiesera umístěný mezi živými ploty nebo dílo Petera Weibela, které zprostředkovává zážitek z globu jako z kufru.

Pohyblivé stroje jako auta (Erwin Wurm), lodě (Michael Schuster), plachty (Martin Walde), letadla (Nancy Rubins) nebo vlaky (Hans Hollein) vyprávějí o osudu aparátů, o neúspěchu a stagnaci, o sociálních a technických snech a proměňují krajinu v moře nebo letiště. K tomu korespondují odkazy Heinze Gappmayra na „ještě neviditelné“ a „již neviditelné“ v závislosti na pozici pozorovatele, kříž Yoko Ono k přibití hřebíků, Tančící stromy Tima Ulrichse a vodní socha Jeppeho Heina zvyšují vztah mezi návštěvníkem/návštěvnicí a uměleckým dílem. Rakouský sochařský park tak slouží jako platforma k otevření dialogového horizontu se současnou sochařskou tvorbou a k lepšímu pochopení jejího jazyka.