BARBARA HÖLLER: Přítomnost linií

Umělecká výstava

BARBARA HÖLLER, Vídeň

„Přítomnost linií“

BARBARA HÖLLER, Foto: Daniel Lichterwaldt

BARBARA HÖLLER, Vídeň

„Přítomnost linií“

Vernisáž: 13. března 2026, 19:30 hod

S laskavou podporou města Štýrský Hradec

Úvod: Mag.a KATIA HUEMER, kurátorka Kunsthaus Graz

Výstava: 14.03. - prodlouženo do 18.09.2026

https://www.barbarahoeller.at/

Pohledy z výstavy

Katia Huemer

k výstavě Barbary Höller: Přítomnost linií

13.03.2026

Mřížka působí jako příslib rovnosti a řádu. Připomíná, že každá struktura je tak stabilní, jak ji vnímáme. Právě v této zdánlivé jistotě se zviditelňují jemné rozdíly. To samé se v malém projevuje jako nerovnost. Ve své konceptuální malbě Barbara Höller naznačuje, že rovnost a struktura nikdy neznamenají absolutní shodu, ale vytvářejí rámec, ve kterém se rozdíly mohou jemně projevit. Převedeno na společenské souvislosti se projevuje něco podobného: kdo vstoupí do mřížky, řádu, může se navenek vejít do předem daného schématu, ale pod povrchem pulzuje rozmanitost. Struktura, která se snaží nivelizovat, zůstává navenek strnulá, ale zároveň žije z tichých odchylek, které utvářejí její nitro.

Barbara Höller se ve své umělecké tvorbě neustále zabývá systémy a individualizací v jejich rámci. Její umělecká dráha se řídí stejně přísným principem jako její díla sama. Od počátku volí komplexní, konstruktivně pojaté přístupy, což je rozhodnutí, které, jak říká, souvisí s jejím „způsobem myšlení, který je abstraktní a logický“. Důsledně proto pracuje převážně v sériích a blocích děl. Výjimkou jsou její prostorové instalace z lepicí pásky, ve kterých dohání hru s vnímáním do extrémů, hra, která jí zjevně dělá radost. S mrknutím oka v ní pokračuje i v dílčí skupině tape or fake, ve které rozšiřuje malířskou plochu na zdi pomocí lepicí pásky. Aluze na (optickou) iluzi obsažená v názvu odkazuje na nejistoty, s nimiž se naše vnímání „pravosti“ dnes více než kdy jindy potýká – ať už jde o zprávy, mediální obrazy nebo každodenní vizuální dojmy. Zároveň se tape or fake projevuje jako hybridní dílo: spojuje přísnou systematiku sériové malby s hravou prostorovostí Höllerových instalací z lepicí pásky. Malířská plocha zůstává obrazem, ale díky viditelné lepicí pásce se zároveň stává součástí zdi a tím i prostorovou kompozicí. V tomto překrývání nositele obrazu a instalačního rozšíření vzniká přechodná forma, která vědomě rozmazává hranice mezi malbou a instalací. Na jedné straně se v ní odhaluje výrazně konceptuální dílo, které tematizuje vlastní logiku vzniku i podmínky svého vnímání; zároveň tape or fake formuluje ironický komentář, který vědomě podkopává běžná očekávání ohledy na serióznost konceptuálního umění. Také Broken Grid (2025), definované uspořádání 16 malých, čtvercových dřevěných objektů v zářivě žluté barvě, se řídí principem prolomení obrazového prostoru pomocí lepicí pásky. Geometrický řád skupiny protínají červené, pravoúhlé, přerušované linie, které se zdají být umístěny náhodně. Částečně tyto linie překračují hranice jednotlivých panelů, zasahují přes okraj obrazu a pokračují na zdi. Jak jsem zažil při návštěvě ateliéru, orientace jednotlivých prvků není nijak pevně dána: rozhodným gestem umělkyně otočila jeden z panelů a tím posunula zdánlivě nehybný řád. I když tato fyzická intervence náleží jen jí, dílo naznačuje myšlenkovou pohyblivost. Směry zůstávají v zásadě otevřené, orientace se stává možností, nikoli však striktním předpisem. Broken Grid tak ukazuje řád v přechodu, který se ukazuje být kdykoli měnitelný.

Idea proměnlivosti prostupuje několika díly. Například Recall, dvoudílná akrylová malba na Aludibond, vznikla ze tří nad sebou ležících liniových struktur, jejichž mřížky se zdají pravidelné jen na první pohled. Minimálními posuny vznikají odchylky, které zdůrazňují rozmanitost forem plovoucích žlutých prvků. Ty se totiž vyhýbají jednoznačné fixaci, zdají se unášet v prostoru a být v permanentním stavu změny. Specifikace díla záměrně nese dodatek „měnitelné“ a odkazuje na to, že dva panely, namontované s minimálním odstupem, nejsou pevně dány v jednom uspořádání, ale mohou být prezentovány i v alternativních konstelacích. Dílo tak zůstává otevřené novým prostorovým vztahům a vizuálním interpretacím.

Jako neměnná a pro soudržnost světa fyzicky nezbytná síla se ukazuje instance, kterou Barbara Höller považuje vedle barvy za nejdůležitější asistentku: gravitace. V četných dílech umělkyně využívá gravitaci, aby – jak sama formuluje – „posílala barvu směrem k zemskému středu“. Tímto způsobem, při vždy odlišném metodickém postupu, vznikají skupiny děl jako Straight River / Deep Space, Ladder nebo Cover the Color.

U Straight River / Deep Space se například okraj obrazu v předem definované vzdálenosti označí bodem. Na tomto místě Höller nasadí stříkací pistoli a zbytek přenechá asistentce gravitaci. Bod se roztáhne do linie, když barva stéká dolů. Že tato stopa probíhá rovně a nemění směr, však není přičitatelné pouze gravitaci. Stejně rozhodující je precizně sladěná konzistence barvy (ředěný akrylový lak) a povaha malířského podkladu (imitace kůže) – obojí Höller pečlivě vyzkoušela a připravila.

Opakované nanášení bodů barvy v proměnlivých vzdálenostech vytváří mřížku, která se však neprojevuje jako přísný geometrický řád. Spíše vzniká struktura překrývajících se linií, která rozvíjí prostorovou hloubku a vtahuje pohled do obrazu. Zdánlivá přísnost struktury je podkopávána pohyblivostí barvy. Mřížka stabilizuje pohled, zatímco překrývající se linie jej opět uvolňují a vedou do hloubky. Vnímání tak osciluje mezi řádem a otevřeností. Díla tvrdí jasnost a zároveň se jí vyhýbají.

Srovnatelnou metodu volí Barbara Höller pro Ladder: kapka laku se usadí na horním okraji šikmo zavěšeného obrazu, uvolní se a stéká dolů, přičemž se prodlužuje do linie. Změnou úhlu sklonu lze další stopy stékání směřovat různými směry. Každá se řídí gravitací, ale každá vzniká za mírně změněných podmínek. Tak se vytváří struktura linií, která není nakreslená, ale stékala, a rozvíjí zvláštní prostorovost. „Kapky stékají jedním směrem, jako dech se uvolňuje z vlastního těla,“ popisuje Höller tento proces poetickými slovy – a zároveň jedná jako matematička, kterou (také) je, neboť vzdálenosti počátečních bodů sledují exponenciálně rostoucí řadu. Tím se rytmus linií posouvá od hustého zhuštění k narůstající šířce. Systém zůstává vypočitatelný, ale jeho vizuální efekt je všechno, jen ne statický: s každou další stopou a s ní spojenými drobnými barevnými rozdíly se mřížka rozšiřuje, získává dynamiku a vytváří prostorový efekt, který vychází z jasně definované matematické struktury. „Tento typ strukturování se poměrně blíží konstrukci prostorového konceptu,“ vysvětluje umělkyně svůj přístup. „Malování...