TRAGÉDIE A GESTA. Útěk a invence v malířství Wiesława Szamborského

“Nebudeme se tedy stydět utíkat.”

Sv. Ambrož, De fuga saeculi (kolem 391)

Rozkvět nezávislé kultury v Polsku připadl na krizová 80. léta, na dekádu vzepětí „Solidarity“ a stanního práva, kdy polská politická opozice podnikla řadu iniciativ, soukromých i církevních, jejichž cílem bylo vytvořit alespoň minimální podmínky pro rozvoj polské národní kultury „v nevlídné době“. To neznamená, že otázku nezávislosti lze dnes považovat již za historickou, ani že se nemáme ptát po souvislosti mezi duchem antikomunistického vzepětí a dnešními snahami s jejich četnými duchovními hrozbami. Stojí za to v díle stále aktivních umělců, jako je Wiesław Szamborski, objevovat a posilovat skrytý univerzalismus jejich děl, zakořeněný v křesťanské teologii duchovnosti. Motiv útěku (lat. fuga – útěk, honba, vyhnanství) je nadčasový a vždy aktuální, jak připomněl sv. Ambrož, když pojednával o biblických postavách útěku v traktátu De fuga saeculi. Již v traktátu Filóna Alexandrijského Περί φυγής και ευρέσεως (kolem 10–35), známém v latině jako De fuga et inventione (O útěku a nalezení), byl útěk, obvykle zrozený z nenávisti, strachu nebo studu, prostřednictvím biblických obrazů spojen s invencí, útěk s nalezením. Nejde tedy jen o instinktivní (atavistický, sebezáchovný), praktický, estetický (eskapistický) nebo hedonistický motiv, ani o psychiatrický, tedy spojený s neproduktivitou či chorobností útěku, který v krajním případě vede ke ztrátě paměti a rozpadu identity, nýbrž především o moudrý a mravní čin. Ikonografie útěku je obrovská. Útěky najdeme v literatuře, výtvarném umění (dokonce i v architektuře) i v hudbě. Každý je v nějaké míře zakouší a jeho příčiny a cíle jsou různé, stejně jako jeho formy. Útěky mohou být počestné i nedůstojné, vynucené nebo svobodné, tragické nebo šťastné, otevřené či skryté, zřejmé, diskrétní nebo zakamuflované, a to i v Szamborského vynalézavých, někdy aluzivních obrazech.

Wiesław Szamborski se narodil 6. května 1941 ve Skarżysku-Kamienné. V letech 1960–66 studoval na Akademii výtvarných umění ve Varšavě, na Fakultě malířství a grafiky, v ateliérech mj. Michała Byliny, Stefana Gierowského, Antoniho Łyżwańského a Andrzeje Rudzińského. Po studiích vystavoval společně s Markem Sapetto (do roku 1974) a spoluvytvářel proud Nové figurace v malbě. Zúčastnili se 5. a 6. výstavy Malířů realistů (1967, 1968). Mladý malíř se bouřil především proti postkapistickému koloristickému malířství, v období socialistického realismu zdiskreditovanému, zejména proti Janu Cybisovi, který pohrdal velkými otázkami dějin stejně jako jakoukoli anekdotou; dále proti abstrakcionismu v jeho krajních podobách (lyrické a horké nebo chladné, postkonstruktivistické či minimalistické) a časem proti konceptualismu, který podrýval smysl malby, tedy proti antiformalismu, jenž byl posledním výdechem modernistů odcházejících z jeviště. Od roku 1968 do roku 2011 Szamborski působil na své mateřské škole. V červnu 1990 byl jmenován mimořádným profesorem a v roce 1996 získal titul řádného profesora. V letech 1987–88 byl proděkanem Fakulty malířství a od roku 1991 vedl Katedru malby a kresby, přičemž vedl malířské ateliéry pro studenty 2.–5. ročníku. V 80. letech se aktivně účastnil hnutí nezávislé kultury. Výstava, shromažďující přes deset obrazů z let 1964–2013 pocházejících ze sbírek umělce a Muzea Varšavské arcidiecéze, je komorním pokusem připomenout tuto nit z jeho života a díla.

Útěk v Szamborského malbě by byl aktem postupného odvracení se, opouštění a vynalézavého budování existenciálně i nábožensky motivovaného odstupu od tehdejší společenské a umělecké reality. Útěk zde však neznamená jednoduchý a neproduktivní únik před politickými podmínkami nebo převládajícími uměleckými tendencemi či malířskými módami, nýbrž spíše…