Bernhard Leitner

„Moje práce jsou nástroje k vytváření a proměňování prostoru pomocí zvuku. Umožňují a vyžadují určité zvukové pohyby, určitý způsob definování prostoru. Stejně jako se pro konvenční zvukový nástroj píší různé skladby, tak lze pro každý nástroj ZVUK: PROSTOR vytvořit různé prostorové programy a zvukové programy.“ (Bernhard Leitner, New York 1977)

Již více než pět desetiletí se Bernhard Leitner věnuje myšlence sochařsky tvarovat a formovat prostor zvukem – jeho pohybem, frekvencí, barvou tónu a hlasitostí. Již od roku 1969, po přestěhování z Vídně do New Yorku, kde žil až do roku 1982, zaznamenával své první teoretické úvahy o zvukoprostorových sochách v kresbách a poznámkách. Zde začal vystudovaný architekt, jehož myšlení je ovlivněno Novou hudbou, stejně jako klasickým a současným tancem a výtvarným uměním, chápat zvuk jako stavební materiál.

Ve své velké samostatné výstavě SOUNDSPACESCULPTURE představuje Bernhard Leitner novou rozsáhlou práci, kterou pro tuto příležitost vyvinul, v kontextu několika vybraných děl. Přehlídka tak nabízí možnost seznámit se s Leitnerovou uměleckou tvorbou a nejdůležitějšími výzkumnými otázkami a vnímat jeho sochařské zvukové architektury nebo zvukové prostorové kresby nejen akusticky, ale celostně fyzicky. Jako průkopník zvukového umění měl Leitner trvalý dopad na následující generace umělců. Tato výstava se rozprostírá od raných teoretických zkoumání ve skicách, fotografiích a grafikách, přes významná díla k myšlence „tělesného slyšení“, až po nové dílo vytvořené pro Secession – Vodní kostka / Nástěnné vlny (2026). Základní myšlenku díla lze spojit s Zvukovým kubusem navrženým již v roce 1969 – tehdy čistě teoretickým modelem krychle vybavené více reproduktory. Již v těchto raných kresbách Leitner načrtl možnosti prostorového uspořádání zvuku. Mnohé z tehdy formulovaných myšlenek – zvukové linie, horizontální a vertikální, kyvadlové, obloukové, vedoucí zvukové pohyby – dodnes tvoří slovník, který umělec neustále rozvíjí.

Ve Vodní kostce procházejí zvuky vody precizně choreografované systémem reproduktorů připevněným k PVC hadicím uvnitř monumentálního prostorového kubusu. V této 48kanálové zvukoprostorové kompozici jsou v proměnlivých rytmech kresleny krátké i dlouhé linie a vlny v prostoru. Geometrickým tvarem kostky Leitner reaguje na architektonicky definující mřížku výstavního prostoru, která stejně tak strukturovala teracovou podlahu, skleněný strop a kazetové dveře. Nad centrálním střešním oknem je podél okrajové linie instalováno osm reproduktorů, jejichž pomocí je vytvořena homogenní horizontální akustická plocha, která je zase protínána vertikální zvukovou osou od skleněného stropu k podlaze před Vodní kostkou.

Zvukové lehátko (zvukoprostorová kompozice z roku 1975, sochařské provedení 2022) vystavené v Secession posouvá slyšení přímo na a do odpočívajícího těla, kterým putují zvuky dvou reproduktorů. Tato práce bezprostředně ukazuje, že zvuk nevnímáme pouze ušima, ale celým tělem – zde je to plynulý pohyb mezi zdrojem zvuku v oblasti hrudníku a v oblasti chodidla, jev, který umělec nazývá „tělesné slyšení“. V Pulzujícím tichu 2 (2026) jsou tři sady po dvou paralelně zavěšených kovových deskách vybaveny reproduktorem; z nich vycházejí hluboké frekvence (75-84-92 Hertz), které jsou zvenčí neslyšitelné nebo sotva slyšitelné, jejichž basově těžké vibrace vytvářejí pulzující prostor vnímaný při průchodu. U Zvukových paprsků (2026) jsou zvukové paprsky vycházející ze středu parabolických misek přesměrovány kovovými deskami (reflektory) a jsou nakonec vnímatelné jako „akustické obrazy“ na stěnách, kde není žádný zdroj zvuku. Leitner navrhl uměleckou intervenci pro prostor Beethovenova vlysu (1902) Gustava Klimta, která funguje podobně. Z parabolické misky zde instalované jsou čtyři ostré zvukové paprsky vrhány na strop a do místnosti.

Pro své práce Leitner využívá zvukovou knihovnu, která se vyvíjela po desetiletí. Ta zahrnuje zvuky, mluvenou řeč a nahrávky akustických nástrojů, které jsou digitálně zpracovány. Jeho práce neusilují o odtažité pozorování, ale vyžadují fyzickou přítomnost. Zvuk tělo obklopuje, stejně jako ho proniká. Tím je zásadně zpochybněno známé oddělení vnitřního a vnějšího; otázka, kde tělo končí a prostor začíná, zůstává záměrně otevřená. Leitnerovo umění nás tak vybízí k tomu, abychom architekturu a sochu nechápali jako statickou formu, nýbrž jako proměnlivou strukturu, která se s každým pohybem těla a každou zvukovou událostí nově formuje. Nebo jak to umělec popisuje v rozhovoru s kurátorkou Jeanette Pacher:

„Když jsem v letech 1972/73 dělal první zkoumání s tělem, uvědomil jsem si, že je to mnohem složitější, když se mluví o akustickém prostoru. To daleko přesahuje fyzikální pojem výpočtu koncertního sálu. Je to elementární zkušenost, kterou neustále máme, ale ne vždy si jí uvědomujeme. Tam začíná celá záhadnost a úžasnost prostoru a akustiky: když se na ně nedíváme jen fyzicky, ale v celé jejich komplexnosti.“