JJJJJerome Ellis

„Jedna věc, kterou mě [moje matka] naučila, byl ten verš z Nového zákona: ‚Modlete se bez přestání‘, a já se toho verše opravdu držím. Je to pro mě vodítko, protože takto vnímám tento kalendář. Vždycky se můžu pomodlit nebo s úctou vzpomenout na předka, bez ohledu na to, jaký je den.“ (JJJJJerome Ellis v rozhovoru s Christine Sun Kim, v knize doprovázející výstavu)

JJJJJerome Ellis, s grenadsko-jamajsko-americkými kořeny, se věnuje multimediálnímu umění, hudbě, kompozici, poezii a performanci. Jeho umělecká praxe zkoumá průsečíky černoty, hudby, spirituality a nenormativního jazyka, čímž vytváří prostory pro uzdravení a komunitu. Pro tuto výstavu pokryl Ellis stěny kalendářem, který se rozprostírá s jedním listem pro každý den a měsíc po celou dobu trvání výstavy. Seznamy provedené uhlem, ozdobené květinami namalovanými olejovým pastelem, zaznamenávají jména zotročených lidí, kteří se osvobodili v 17., 18. a 19. století, spolu s daty a místy jejich útěků. V místnosti je slyšet zvuková nahrávka, kde Ellisův hlas popisuje instalaci a čte jména přiřazená ke každému dni. Jelikož výstavní prostor v 1. patře není přístupný výtahem, jsou k dispozici kopie stránek, aby se jich návštěvníci mohli dotknout a prohlédnout si je zblízka.

Každý den v roce připadá na četné útěky z otroctví. V tomto nepřetržitém cyklu výročí se samotná vzpomínka stává nekonečným procesem: ceremonií, kterou lze provést kdykoli. Struktura díla vázaná na konkrétní den má osobní původ. V Ellisově dětství jeho matka četla z knihy Our Daily Bread, zbožné knihy s výňatky ze Starého a Nového zákona a reflexí pro každý den. Tento denní rituál Ellise hluboce ovlivnil. Instalace je také inspirována dvěma velmi odlišnými místy: Památníkem veteránů z Vietnamu od Mayi Lin, jehož rozměry jsou dány shromážděním zdánlivě nezvladatelného počtu jmen, a Chapelle du Rosaire de Vence, známou také jako Matisseho kaple, s její kombinací vážnosti a dětské hry. V Ellisově instalaci se vážnost tématu snoubí s lehkostí materiálů. Papírové listy, držené pouze magnety v obou horních rozích, se mírně pohybují v proudu vzduchu způsobeném pohybem návštěvníků v místnosti.

Projekt vzešel z výzkumu, který podnítilo Ellisovo první setkání s takzvanými inzeráty na „uprchlé otroky“ v roce 2020. Tyto oznámení, publikovaná otrokáři v novinách, uváděla jména uprchlých, popisovala jejich vzhled a uváděla odměny nabízené za jejich dopadení. Ellis začal zkoumat tyto hluboce ambivalentní dokumenty – svědectví o extrémním násilí, která současně hovoří o odporu proti systému, který je vytvořil – v databázích a novinových archivech ve Spojených státech, Velké Británii, Haiti, Jamajce, Guadeloupe, Martiniku, Grenadě, Barbadosu, St. Thomas, Trinidadu, Kanadě, Portugalsku a Brazílii. Ellis chápe lidi v nich zmíněné jako předky: duchovní předchůdce, s nimiž „praxe předků“ vytváří spojení.

Dva předchozí projekty, které vedly k této výstavě, úzce souvisely s Ellisovým zkoumáním poruch řeči. Ellis mluví s tonickým koktáním, které se projevuje tichými pauzami. Namísto přijetí patologizace těchto pauz jako břemene je Ellis nazývá „mýtinami“, které, podobně jako hudba, mohou otevřít čas a vytvořit možnost přerušení. Ticho zpochybňuje normativní očekávání od řeči, komunikace a efektivního využívání času, což umožňuje mluvčím i posluchačům vstoupit do zážitku sdílené intimity. Celé Ellisovo dílo přehodnocuje koktání a zaváhání jako formy vyjádření, vztahu a modlitby – jako prvky celoživotního rituálu.

Ve skladbě na svém debutovém albu The Clearing (2021) Ellis zpívá jména uprchlých lidí, kteří jsou v historických dokumentech popsáni jako koktaví. Transdisciplinární projekt Aster of Ceremonies (2023), skládající se z básní, esejů, hudebních partitur, chorálů a hymnů, spojuje dva archivy: inzeráty na předky s řečovými vadami a The Flora of North America. V cyklu zbožných písní dílo ztvárňuje zážitky lidí unikajících z otroctví a jejich vztah k přírodě. Objevují se postavy, které Ellis nazývá „rostlinnými staršími“. Spekulativně dílo navrhuje smyslové a materiální světy, s nimiž se uprchlíci setkali: krajiny, jimiž procházeli, a rostliny, které jim mohly nabídnout potravu, úkryt nebo ochranu. Tímto způsobem Ellis spojuje příběhy předků s více než lidským světem.

Zatímco mechanismus otroctví fungoval v gigantickém měřítku, degradoval lidi na anonymní objekty a zařazoval je s brutálně dehumanizujícími pojmy, Ellisovo dílo se snaží přesměrovat pozornost na jednotlivce jmenované v těchto dokumentech. Ellisův Kalendář vytváří odlišný smysl pro čas. Každodenní akt přemýšlení o uprchlých lidech nabízí příležitost k připomenutí, které se liší od závazků a schůzek obvykle zaznamenaných v kalendáři. Vytvořit kalendář je svým způsobem psát historii pro budoucnost. Zapojením do jiného kalendáře vzniká jiná historie – a jiný zážitek času.