Mary Helena Clark

Precizní obrazově-zvuková aranžmá Mary Heleny Clarkové pojímají kinematografii méně jako narativní médium a více jako pole pro experimentální zkoumání vnímání. Ve filmech, videích a instalacích – její spektrum sahá od 16mm filmu přes digitální formáty a nalezené záběry až po 3D animaci – používá koláž jako strukturální princip. V důsledku toho její filmy sledují snovou – asociativní a epizodickou – syntax.

Ústředním bodem Clarkové tvorby je rekonfigurace vztahu mezi obrazem, zvukem a lidským i zvířecím tělem. Její zvukové krajiny nelze přiřadit k jasnému začátku ani konci a umisťují diváka do prodloužené přítomnosti. Tím se vytváří nový vztah mezi těly a objekty, hlasy a povrchy. Tato destabilizace známých kategorií se rozšiřuje i na Clarkové sochařskou tvorbu. Přehodnocením funkcí nalezených objektů vytváří hybridní formy, které evokují mimikry, vnímavost a afekt: kyslíková láhev zesiluje hlas, motorizovaný zámek se zdá chodit, zatímco ocelové nádrže motocyklů vyzařují teplo, které se blíží lidské horečce. Zdánlivě neživé objekty tak získávají fyzické vlastnosti, čímž se stírají hranice mezi živým a neživým, technickým a organickým.