Počkat, cože?

Četli jste ty encyklopedie? O kávě, čokoládě, sushi nebo čaji? V nich nám Dávid Soboň ilustruje, co ho baví, a vypráví nám o tom.

Tolik toho má co říct!

Má na to fígl: napíše krátký text a co se nevešlo do slov, to rozvede na obrázku vedle. Bez námahy splete deset různých myšlenek do jedné nitě. A pak se na to díváme... a nemůžeme se odtrhnout. Žádných 27 sekund pozornosti (to je průměrná doba, kterou strávíme před obrazem v galerii, a podobně je to i u knih), klidně zůstaneme na stránce minutu. „Počkat! Co to je?“, myslíme si. Nebo: „Ach! Toho jsem si poprvé ani nevšiml!“ Když se dvacet sedm lidí (opravdu, spočítal jsem je a jsou tady, na zdi) někam běží pro kávu, uvědomíme si, jak geniálně je to vymyšlené a vtipné. Každá postava je pečlivě stylizovaná. Jeden je šťastný, druhý je naštvaný, třetí se něčeho bojí... a přesto jsou propojené, všechno je se vším propojené v subtilních gestech. Díváme se na to a chceme číst dál, abychom věděli, jak tyto mikro-příběhy skončí. Užíváme si vizuální gagy a karnevalovou atmosféru v intenzivní, syté barevné škále.

Není to pro něj pevná škála barev, ani dekorace obsahu: barvy fungují jako „systém“, který mu pomáhá organizovat jeho příběhy, určovat jejich tempo a objasňovat souvislosti.

Kromě knihy o kávě výstava představuje rozpracované obrazové knihy: příběhy, které ještě zrají, formují se. Chtělo to odvahu vytáhnout to, co, když se to vytiskne „na papír“, může za pár měsíců vypadat úplně jinak!

Ani v nich nemění svou filozofii. Stále mapuje malé laskavosti každodenního života, které dělají život teplým, přívětivým a starostlivým.