Galanda a galandovci

Návštěvníci výstavy se obvykle zaměřují na téma, ale často si neuvědomují, co se skrývá pod povrchem tohoto tématu. Pro umělce je důležitá atmosféra, ve které byl obraz vytvořen. Umělecký kritik obvykle analyzuje techniku, prezentaci a tak dále. Jak jsem tedy naznačil, umělec stojí v jádru, v centru těchto dvou pohledů. Když maluje pro diváky, ztrácí kritiky; když maluje pro kritiky, ztrácí diváky."

Ve svém manifestu z roku 1957 se Skupina Mikuláše Galandy hlásí nejen k Mikuláši Galandovi, ale také k Ľudovítovi Fullovi, Milošovi Bazovskému a Cypriánu Majerníkovi – k jejich modernímu, avšak hluboce slovenskému uměleckému projevu. Ve svém dobovém prohlášení se rozhodně zavazují k životu člověka v atomovém věku, ale s odstupem času, hodnotíme-li tento úvod, můžeme s radostí konstatovat, že všichni významní členové spíše naplnili slova Mikuláše Galandy: „Malbu, která má být slovenská, chápu takto: Slovenská malba by měla být slovenská duchem. Malovat slovenský folklór nutně neznamená, že je malba slovenská.“

Plně nevěděl ani netušil, o čem mluví. Tento narativ se začal uplatňovat až později. Definitivní zlom nastal v roce 1972. Nebylo to příjemné období, s odvážnými a svěžími výstavními projekty zmrazenými na mnoho let. Naštěstí tvůrčí práce nebyla zakázána a práce v ateliérech pokračovala, ale společné prezentace se již nikdy nekonaly.

Kurátoři výstavy, Martin Dostál a Martin Vančo, záměrně vybrali díla členů skupiny, která vznikla v omezeném období od jejího založení v roce 1957 do roku 1972. Výstava je rozdělena do šesti sekcí na dvou patrech Mostu SNG, což odpovídá výstavám, které umělci společně uspořádali v letech 1957, 1959, 1962, 1965, 1968, a symbolicky končí v roce 1972, kdy byly další aktivity skupiny zakázány na 2. kongresu slovenských výtvarných umělců. Tento tragický milník, prezentovaný jako kompilace s názvem „Za socialistické umění“, zahrnuje dokument „Poučení z krizového vývoje“, který měl fatální dopad nejen na výtvarné umění, ale i na celou společnost. Označil začátek období nesvobody – známého jako normalizace.

Ivan Melicherčík, doyen slovenských sběratelů umění, nashromáždil pozoruhodnou sbírku děl Mikuláše Galandy, jejíž část je zastoupena na této výstavě. Souběžně shromáždil rozsáhlou sbírku děl členů umělecké skupiny inspirované Galandovým odkazem. Tato série Galandových děl z Melicherčíkovy sbírky je doplněna jeho díly ze sbírky moderní a současné malby Slovenské národní galerie.

Výstava také představuje díla zakládajících členů Skupiny Mikuláše Galandy – Andreje Barčíka, Rudolfa Krivoše, Milana Laluhy a Milana Paštéky. Zastoupena jsou také díla Antona Čuteka, Vladimíra Kompánka, Andreje Rudavského a Pavola Tótha ze sbírky moderní a současné plastiky SNG, stejně jako jejich díla z kresebných a grafických sbírek, ve kterých se výrazně prosadil Ivan Štubňa, další klíčový člen skupiny. Ivan Melicherčík byl po mnoho let přáteli se všemi; navštěvovali se i v období, kdy byli galandovci na černé listině. Po roce 1989 byl první, kdo představil Galandu a galandovce, dnes již legendární výstavu ze svých sbírek, ve Středoslovenské galerii v Banské Bystrici. Doprovázela ji stejnojmenná kniha – titul, který dostala i tato výstava.

O šestatřicet let později Milan Rúfus znovu navštívil svůj text a přidal reflexi napsanou speciálně pro Melicherčíkovu publikaci. Díky nadšení, které sdílíme s tímto sběratelem, můžeme nyní představit tuto zajímavou konfrontaci – zásadní ukázku díla Mikuláše Galandy, klíčové postavy slovenského modernismu, a průřez díly protagonistů odvážné a v době svého vzniku revoluční skupiny, která nesla jeho jméno.

Listujíc Melicherčíkovou knihou, kterou jsme společně sestavovali před neuvěřitelnými dvaatřiceti lety, jsem našel tento Rúfusův doslov z května 1993: „Opravdu nemám co dodat: kromě toho, že jako svědek doby, a konkrétně všeho, co se této generaci v tomto období stalo, bych změnil gramatický čas v poslední větě. Už nesla své plody. A přišly tak, že o tom nikdo nepochybuje: zde jméno Mikuláš Galanda nebylo vzato nadarmo.“

Tato výstava si neklade za cíl být analytickou či vědeckou studií. Chronologicky mapujeme a kopírujeme vývoj skupiny a jejích jednotlivých členů. Nefiltrujeme, nekáráme ani nikoho nemažeme. Ani se nezabýváme tím, kdo co proti komu a kdy řekl. To není téma pro těžké časy, kterými všichni nyní procházíme. Je možné, že kvůli časovým omezením mimo naši kontrolu při tvorbě výstavního plánu jsme udělali chyby. Kdo ne? Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem!

Na závěr bych rád parafrázoval úvodní text Milana Rúfuse. Tato výstava má prapor. Kdo hledá skupinu s jednotným, uceleným uměleckým programem, ten ji zde ve skutečnosti najde. A je úžasné, že ji po celou dobu provází nejednotnost ve všech jejích variacích. Vždycky bude. Neboť kapitola je nyní uzavřena. Je čas přijít a vidět ji.

Časy vzestupu umělé inteligence je to vítaný a potřebný čin.