Cyprien Gaillard

Cyprien Gaillard se ve své tvorbě pohybuje městy a jejich okrajovými oblastmi. Entropie je jeho tvůrčím prostředkem: erozi a sedimentaci chápe jako stopy – nikoli jen jako znaky ztráty a úpadku. Jeho díla odmítají odolnost jako interpretační rámec. Spíše ukazují život na nehostinných místech jako něco, co jednoduše přetrvává – bez komentáře a hodnocení. V Kunsthaus Bregenz Gaillard za vnější fasádu instaluje stavební skluz, kterým již bylo několikrát odvezeno stavební suti z demolic. Tento skluz na suť z oranžových trubek, které jsou zavěšeny na řetězech a do sebe zasunuty, symbolizuje likvidaci, dekonstrukci, ničení a nekonečnou přestavbu.

V přízemí nás vítá Visitant, 2021–2026, obrovská nafukovací socha, jakýsi prchavý host, přízrak s roztěkanými gesty bez pevného tvaru. Takové postavy známe z festivalů, sportovišť nebo autosalonů. V Kunsthaus Bregenz tančí podle choreografie naprogramované umělcem. Hudba pochází ze zvukového systému KILLASAN, který formoval berlínskou undergroundovou hudební scénu a byl původně postaven v 90. letech pro klub v Ósace. Gaillard vyjímá tuto nadměrnou bytost z jejího obvyklého kontextu a umisťuje ji do foyer Kunsthaus Bregenz – místa, které svou asketickou úpravou symbolizuje kontemplativní přístup k umění, což je zde narušeno přítomností Visitant.

Dutá postava je v pohybu, nafukuje se a klesá, příliš velká na to, aby se plně vztyčila: pohyblivý, zvnějšku ovládaný útvar, skládající se pouze ze vzduchu a nylonového obalu. Několikrát za hodinu začne hlasitá, pronikavá hudba a na krátkou dobu vytvoří klubovou atmosféru. Visitant ohromuje stejně tak svou velikostí jako svými překvapivě jemnými pohyby.

Souvislým motivem výstavy jsou „Deterrents“ – prostředky k odstrašování. Veřejný prostor je totiž často utvářen a kontrolován cílenými zásahy. Lavičky, ploty, ale i světlo, hluk nebo hudba se používají tak, aby vítaly některé lidi a jiné držely dál. Zejména ti, kteří jsou již tak společensky marginalizováni, jsou tak dále vytlačováni. Moc působí skrytě, je preventivní a normativní. Gaillard se zajímá o průsečíky přitažlivosti a odpudivosti. Klasická hudba se například na veřejných místech nepoužívá jako kulturní obohacení, nýbrž jako odstrašující prostředek a metoda, jak označit, kdo je zde vítán a kdo ne. Co se v koncertní síni oslavuje jako vysoká kultura, se zde, podle Gaillarda, používá jako „jemná zbraň“.

V prvním patře jsou k vidění nové práce, které kombinují fotografii, koláž a sochu. Skládají se z uskupení devíti polaroidů, které jsou diamantově uspořádány na kusu kartonu. Zavěšeny na stěně a drženy napětím kovového drátu jsou zakřiveny do polopřímé polohy. Tento vizuální archiv, který Gaillard vytvořil do roku 2011 v dnes již neexistujícím formátu Polaroid-Spectra, představuje kaleidoskopický pohled na známá i neznámá místa, zachované objekty a přírodní struktury ovlivněné lidským zásahem. Polaroidy se přirozeně nedají měnit, což jim dává dokumentární charakter. Pečlivě vybrané a bez skla a ochrany prezentované tyto fotografie ukazují svou křehkost. Jsou jak soukromými pozorováními, tak společenskými svědectvími veřejných institucí a kulturní identity.

Ve druhém patře KUB se Cyprien Gaillard odkazuje na známou německou legendu Krysař z Hamelnu. Gaillard tam vybavuje příčné flétny bankovkami v hodnotě nula eur, které jsou srolovány jako cigaretový papír nebo šňupací trubičky pro konzumaci drog. Jedná se o pravé bankovky nulové hodnoty vydané Evropskou centrální bankou, které však nemají žádnou skutečnou hodnotu – jsou na nich mimo jiné vyobrazeny postava krysaře a město Hameln. Tak se spojuje obraz hudby s obrazem konzumu a svádění, hodnoty a klamu, opojení a vytěsňování.

Další dílo na tomto patře tuto myšlenku rozvíjí: Na stěnách se vlní rozvinuté sochy z nerezové oceli. Gaillard tyto objekty, inspirované italskými stínicími zařízeními pro bankomaty, vyvinul společně s výrobcem příslušenství pro bankomaty. Na zemi leží barevné patrony a další součásti z demolovaných bankomatů, které byly po rozbití odeslány zpět výrobci. Pokud je bankomat násilně otevřen, obarví bankovky modře a učiní je nepoužitelnými. Podobně jako rozebrané flétny poukazují na přerušení cirkulace vzduchu, tak ani ukradené označené bankovky již nemohou cirkulovat. Jde o okamžik, kdy se hodnota mění v bezcennost, a o skryté násilí, které se přitom projevuje.

„Veřejný prostor již není místem soužití, nýbrž se stále více stává jevištěm vyloučení.“ Cyprien Gaillard

Ve třetím patře je k vidění DETERRENT, 2026, nová produkce, kterou Gaillard natočil v Los Angeles a v různých městech severní Evropy. Film byl vyroben Kunsthaus Bregenz společně s milánskou Fondazione Prada a v Bregenzu je k vidění poprvé. Začíná před pobočkou amerického obchodního řetězce 7-Eleven, kde je hlasitě přehrávána klasická hudba jako odstrašující prostředek proti nežádoucím osobám, než přejde k scénám s přemalovanými graffiti, místy pro obchod s drogami, muzejními vitrínami, zasněženou architekturou Skandinávie a opakujícím se motivem zákazových značek.

„Projekt se zaměřuje na okraje městské struktury, tam, kde je kontrola nejzřetelněji viditelná. Podél betonových kanálů řeky Los Angeles slouží stěny jako hranice mezi obyvatelným a neobyvatelným prostorem. Na těchto površích tvoří graffiti – opakovaně přetírané hrubými vrstvami barvy, které nanesly obce – neúmyslný vizuální jazyk. Každý akt přemalování potlačuje projev a zároveň vytváří nové formy. Zrušení se tak stává formou produkce, při níž samotné odstranění zanechává stopy jako kolektivní freska.“ Cyprien Gaillard

Cyprien Gaillard (*1980, Paříž) žije v Paříži a Berlíně. Jeho výstavy byly k vidění v institucích po celém světě, včetně: Haus der Kunst, Mnichov, 2025–2026, OGR Torino, 2024–2025, Fondation Beyeler, Basilej, 2024, Palais de Tokyo & Lafayette Anticipations, Paříž, a LUMA Arles, obě 2022, 58. Biennale v Benátkách, 2019, Julia Stoschek Collection, Düsseldorf, 2015, Sprüth Magers, Berlín, 2015, MoMA PS1, New York, 2013, Kunsthalle Basel, 2010, MMK Frankfurt, 2010, New Museum, New York, a Tate Modern, Londýn, obě 2009. V roce 2010 získal Cyprien Gaillard cenu Prix Marcel Duchamp, v roce 2011 byl oceněn cenou Nationalgalerie pro mladé umění, Berlín.