Akicušima. Ostrov vážek

Japonská zbroj ze sbírky Wiktorie a Adama Jurgilewiczových

Vážky a motýlice (řád Odonata) patří z evolučního hlediska k nejstarším hmyzím druhům, dosud bylo popsáno asi 6 400 druhů, z nichž 74 lze najít v Polsku. Tito dravci vždy vyvolávali silné reakce: radost pro jejich mimořádná křídla měnící barvu a obdiv k jejich jedinečným letovým schopnostem a lovecké zdatnosti, ale také úzkost a někdy i nepodložený strach. Jejich vnímání bylo v různých kulturách světa rozmanité. Motiv vážky (tonbo) zaujímá v japonské kultuře a umění zvláštní místo, protože spojuje řád přírody s bojovnickou symbolikou a vytříbenou estetikou užitných předmětů, a jeho význam sahá až k dávným písemným tradicím národa. Kodži, neboli Záznamy o dávných událostech, zaznamenaly nejstarší známé jméno Japonska – Akicušima, neboli „Ostrov vážek“.

Motivy flóry a fauny zdobí vojenské předměty, zejména tsuby (záštity meče), kryty rukojetí, přilby a zbroje, neboť příroda pronikala každým aspektem života Japonců, včetně mýtu o samurajích. Vážka se tak stala součástí japonské ikonografie a tvoří fascinující spojnici mezi světem přírody a přísným etosem samurajské třídy. V japonské bojovnické kultuře se vážka nazývala kachimuši, neboli „hmyz vítězství“. Tento výklad vycházel z jediného entomologického pozorování: vážka při letu nikdy necouvá, a proto je dokonalou metaforou neúnavnosti, odhodlání a statečnosti v boji. Právě tato vlastnost vedla k tomu, že se motiv vážky objevoval na zbraních, přilbách, součástech zbroje, kování mečů, koňských postrojích a drobných osobních předmětech.

Zároveň přítomnost tak jemného a křehkého motivu ve vojenském kontextu odhaluje charakteristický rys japonské vizuální kultury – její schopnost spojovat praktickou funkci s propracovanou symbolikou a estetikou. Samurajská zbroj byla víc než soubor nástrojů chránících tělo. Byla také znakem klanové příslušnosti, ukazatelem postavení a vyjádřením osobního světonázoru svého nositele. Ornamenty inspirované světem přírody proto neplnily pouze dekorativní funkci, ale byly součástí širšího systému významů, v němž zvířata, rostliny a přírodní jevy označovaly příslušné vlastnosti člověka, jeho postoj ke světu a místo v společenském řádu.

Na rozdíl od východoasijských kultur, kde vážka znamenala sílu, odvahu a úspěch, měla západní tradice k tomuto hmyzu nejednoznačný vztah. Velká část Evropy vnímala vážky jako zlověstné, hrozivé síly. Tento démonický význam převládal v severské a germánské lidové slovesnosti. Někdy byla vážka prostě pokládána za symbol ďábla. Do západního umění se motiv vážky dostal relativně pozdě, v kontextu nizozemské tradice pozorování přírody. Ke konci 16. století projevovali nizozemští umělci nebývalý zájem o přírodní svět. Místní hmyz a další dosud přehlížení „drobní tvorové“ se stali předmětem jejich studií a zobrazení, zatímco vzorky stále nových druhů se získávaly z kolonií, expedicemi a globálním obchodem. V nizozemských vanitas zátiším byla přítomnost hlemýžďů, housenek a hmyzu živícího se rostlinami výmluvnou připomínkou pomíjivosti existence a vážky byly významnou součástí této ikonografie. V 17. a 18. století bylo zobrazování hmyzu ovládáno vědeckým a encyklopedickým přístupem. Ačkoli byl osvícenský postulát získávání poznání nejdůležitější, některé atlasy a samostatné tabule nás dodnes těší svou uměleckou kvalitou a krásou. Měděné rytiny Marie Sibylly Merianové, Mosese Harrise a Albertuse Sebyho vykazují příbuznost…