Tokijský příběh

Husté a pozoruhodné město, město pandæmonia, pravá sémiotická džungle. Mezinárodní a ultramoderní. Přesto plné prasklin, skrze které prosakuje minulost. Joanna Bator, Japoński wachlarz (Krakow 2021), 41, z polštiny přeložila Alicja Kowalczewska

Umělecké duo Studio 2 objevilo Tokio stejně jako Roland Barthes: ‘ne z knihy, z adresy, ale chůzí, pohledem, zvykem, zkušeností.’

Takto poznané město je paradoxně (možná díky bolestnému pocitu odcizení) podnítilo k tomu, aby se pozorně podívali na vlastní tvorbu a kladli si složité otázky: Je možné, že to, co vytváříme, není jedinečné, protože v Tokiu působí náš umělecký dvojník? Můžeme se v současné globální vesnici ještě navzájem ovlivňovat a zároveň si zachovat autonomii a vzdorovat kulturní homogenizaci? Tyto ‘praskliny’ – místa, kde se skrývá minulost a přítomnost Tokia a jeho obyvatel a která leží mimo vyšlapané turistické cesty – se umělci rozhodli prozkoumat. Našli stopy díla neznámého japonského umělce, jehož existence se zdála pochybná. Po jejich stopě pak členové Studia 2 objevili další body setkání mezi sebou a tímto neidentifikovaným umělcem – pečlivé řemeslo, snahu o syntézu, charakteristickou linii a především pevné přesvědčení, že rozdíl mezi ‘uměním’ a ‘designem’ ne vždy platí. Nápadný byl také jejich společný přístup k médiím: používali ruční kresbu, 3D tisky, instalace a filmy k vytváření vlastních světů zavěšených mezi realitou a snem. Světů obydlených postavami s kočičími tvářemi, které připomínají spíše herce divadla kabuki než kawaii; lidmi, kteří dřímají v tokijském metru, zabraní do čtení manga, někdy zamrzlí v akrobatických pózách. Podlehli tokijské melancholii, nebo krakovské splíně? Vyprávění této výstavy není lineární – neustále se vrací ke svému začátku a zve návštěvníky, aby hledali význam sami. Tokijský příběh je především vyprávěním o cestě a setkání s Druhým, který nám umožní objevit našeho alter ega.

Agnieszka Jankowska-Marzec