Firenze Lai

Dílo Firenze Lai (nar. 1984, Hong Kong) zkoumá sociální, politické a prostorové podtexty, které utvářejí individuální i kolektivní psychiku napříč fyzickým a virtuálním světem. Výstava ‘Sever a skutečný sever’, která spojuje novou sérii obrazů a prací na papíře vzniklých v jejím londýnském ateliéru, je první autorčinou samostatnou výstavou ve Spojeném království. Postavy, jež obývají Laiina plátna, jsou často anonymní – někdy dokonce bez tváře – a nacházejí se v neurčitém prostředí, které připomíná beztvaré prostory online existence. Tato těla se zdají splývat sama se sebou nebo s ostatními, být pohlcena většími systémy nebo okruhy, roztříštit se, zdvojit a unášet se mezi světy. Lai se vyhýbá individuálním výrazům tváře a dává přednost symbolickým, rozpoznatelným gestům; snaží se pochopit realitu svých postav skrze držení těla a pohyb a sleduje, jak se řeč těla neustále proměňuje v souvislosti s tím, jak žijeme.

Ačkoli Laiiny obrazy často reflektují digitální podmínky, technologii přímo nezobrazuje, obrací se spíše k jejímu dopadu na lidské emoce a chování. ‘Ve fyzickém světě židle, místnost nebo tunel drží vaše tělo a vymezují váš prostor, vedou vás a pomáhají udržet rovnováhu,’ uvedla. ‘Ve virtuální říši existují také struktury a infrastruktury, které plní podobné účely.’1 V obraze Skutečný sever (2024) je to patrné na groteskně zvětšené ruce postavy, kterou se pokouší otočit vlastním tělem, což připomíná známé dotykové ovládání, jímž se otáčí mapa v chytrém telefonu. Skrčená postava bez tváře slepě sahá po vedení a ztělesňuje kolektivní pocit dezorientace tváří v tvář neustálým a často protichůdným online datům. Název odkazuje na směr zeměpisného severního pólu, kde osa rotace Země protíná severní polokouli: pevný směr, podle něhož se ztracení mohou znovu zorientovat. Výstavní název ‘Sever a skutečný sever’ to staví proti neustále se měnící poloze magnetického severu. Jistota je zde zároveň pevná i nepevná, zachycená mezi hledáním jediného zdroje ‘pravdy’ a nemožností ho v digitální éře najít.

Příchod umělé inteligence utvářel Laiino nedávné dílo spíše jako podmínku než jako námět, jako čočku, skrze niž lze znovu uvažovat o dlouhodobých sociálních a politických otázkách. Když pozoruje lidi, kteří ‘žijí v podstatě mezi analogovým a digitálním světem’,2 autorka stále častěji vidí ‘pravdu, respektive autenticitu, jako ukotvenou v těle’.3 Pozadí jejích obrazů se proto stalo abstraktnějším a schematičtějším a kompozice se řídí přehnaným umístěním postav. Na obraze Šedá hmota (2026) je například postava sehnutá nad nevýrazným stolem, hlava skloněná, záda tvoří výraznou křivku. Paže a ruce jako by mizely v okolí a sevřený předmět – který mnoho diváků pozná jako chytrý telefon vzhledem k stísněnému držení těla a jednosměrnému soustředění – je sotva rozeznatelný. Název odkazuje na oblast mozku, která podporuje myšlení, pohyb a paměť, a kontrastuje s údajně bezmyšlenkovitou činností postavy. Jak autorka poznamenává, šedá hmota je ‘zásadní pro to, co znamená být člověkem, intelektuálně i psychicky’, ale od rozmachu AI ‘náš myšlenkový proces již neprobíhá zcela v hlavě. Odehrává se kdesi mimo nás, možná v prostoru mezi našima očima a rukama’.4 Zatímco digitální éra viditelně měnila těla, jako v případě takzvaného ‘technického krku’, Laiino nedávné dílo zkoumá nehmatatelnější a místy nevratné změny, které přinesla AI – proměnu poznání, intelektuální kapacity a samotné reality.

Laiiny postavy slouží jako archetypy kolektivních psychických a fyzických stavů: ‘Každá postava, kterou maluji, je tatáž osoba. Jsi to ty a já. Univerzální postava zachycená v různých okamžicích.’5…