Gabriel Orozco

Výstava ‚Chronotopic‘ Gabriela Orozca, kterou kurátorsky připravila historička umění Briony Fer, shromažďuje přibližně 200 nových i stávajících děl zahrnujících sochu, malbu, fotografii, assemblage a práce na papíře. Fer, která o umělci napsala rozsáhlou práci, v roce 2025 kurátorsky připravila Orozcovu velkou výstavu ‚Politécnico Nacional‘ v Museo Jumex v Mexico City.

Chronotopic Esej od Bryony Fer

CHRONOS (ČAS) + TOPOS (PROSTOR) = CHRONOTOP

Nová výstava Gabriela Orozca má podobu cestopisu časem a prostorem. Čerpá z umělcova zájmu o hru a hry a z motivů sci-fi a archeologie a prochází různými zónami, aby prozkoumala formální logiku, která drží pohromadě překvapivě široký svět jeho předmětů.

‚Chronotopic‘ spojuje drobné rytmy všedního dne s obrovským měřítkem planetárního systému, hmotnou podstatu života s ideami geometrie a vesmíru. V Orozcových rukou tyto rozpory, které mohou být extrémní a dokonce absurdní, nabízejí hmotné způsoby myšlení a tvorby, jež rozvracejí představy umění jako velkolepého nebo transcendentního. Pokud ho vesmír vždy fascinoval, je to spíše v duchu hry než bohů.

Nový soubor děl pokračuje v Orozcových dlouhodobých zkoumáních vztahů mezi vědou a fikcí, nahodilostí a geometrií, materialitou a poezií, časem a nečasem. Pracuje s materiály tak pomíjivými jako papírový ubrousek a toaletní papír i tak historickými jako zlatá fólie a tempera a dílo prochází celou škálou různých geografií a kulturních systémů. Výstava sleduje trajektorii přes tři kontinenty a zkoumá, jak je součástí práce umění putovat různými kontexty a okolnostmi; jak jsou myšlenky stejně jako umělecká díla vždy pohyblivé a nikdy statické, neustále vytvářejí nová spojení a v tomto procesu se v čase proměňují.

Výstava zahrnuje zásadní díla jako La DS (Cornaline) (2013), sestavený vůz Citroën, který je často považován za jakousi kosmickou loď, a také významné kusy, které dosud nikdy nebyly vystaveny ve Velké Británii, například The Weight of the Sun (2003), Visible Labour (2015) a Lluvia de Aplausos (2025). Jsou předvedeny spolu s mnoha díly z celé jeho kariéry, která začíná na počátku 90. let, kdy se poprvé prosadil jako přední mezinárodní umělec.

Orozco vnímá kruh vždy jako nástroj nebo prostředek, s nímž pracuje, na rozdíl od statického tvaru v umělecké kompozici. V jeho díle se vyvinul jako časový a prostorový nástroj – jako navigační přístroj, kterým otevírá umění realitě, z níž nakonec vzniká. Kruh se za poslední několik desetiletí ukázal jako pozoruhodně pružný a nekonečně přizpůsobivý. Místo abychom čas chápali jako lineární postup, neúprosně kráčející kupředu, cyklické modely času mají tendenci se smyčkovat dopředu i dozadu a přecházet přes kultury po celém světě. Stejně jako paměť nebo sci-fi tím čas tropí nepořádek. Skrze tuto chronotopickou optiku Orozcovo dílo předkládá řadu otázek spíše než definitivních odpovědí a řešení: Jak čas vstupuje do uměleckého díla? Může být umění formou cestování časem? Proč jsme tak zaujati představou, že umění je nad časem a bez času, když možná problém spočívá v tom, že je prostě příliš plné času?