Autoportrét, portrét

Anglicky níže

Když myslíme na tvorbu Edwarda Dwurnika, jednoho z nejvýznamnějších a nejplodnějších polských umělců posledních desetiletí, vybaví se nám města zachycená z ptačí perspektivy, barevné portréty obyvatel Polské lidové republiky, temné scény z doby stanného práva a řady červených a žlutých tulipánů. Když se však na jeho dílo podíváme blíže, ukáže se, že lidská tvář se objevuje v naprosté většině jeho prací. Zobrazovaná mnoha různými způsoby, více či méně podrobně, zůstává vždy čitelná a podstatná. Týká se to jak obrazů na plátně, tak prací na papíře. Nejvíce umělce zajímal člověk a rozmanitost lidských emocí a svou tvorbou chtěl „postavit pomník“ obyčejným lidem. Tento zájem sdílí i Apolonia Dwurniková, Edwardova žákyně a soukromě jeho dcera. Právě o tomto společném zájmu vypráví výstava děl Apolonie a Edwarda Dwurnikových v Galerii Rzeczna v Rybniku.

Výchozím bodem rybnické prezentace je série raných autoportrétů Edwarda Dwurnika, vytvořených tužkou na malých listech papíru v roce 1966.

Dvacetitříletý tehdy umělec se pozoruje v zrcadle a krátkými, netrpělivými tahy tužky zachycuje na papíře své rysy, účes, košili, v níž je oblečen, a kreslicí ruku. Komorní autoportréty ukazují studenta waršavské Akademie výtvarných umění, který se učí řemeslu. Malířský autoportrét vzniklý ve stejné době, laděný do tmavých zelení, tvoří jakési shrnutí tužkových skic. Obraz byl namalován s citelnou námahou, vrstvu po vrstvě, hustou barvou, bez lehkosti a svobody, které se objeví v pozdějších pracích.

Portrét a studie obličeje patří od počátků k základnímu repertoáru výuky kresby a malby.

Není tedy divu, že v rané mladosti zaujímají autoportrét a portrét v umělcově díle významné místo. Dwurnik neztrácí ani chvíli, neustále kreslí. Když je sám, kreslí sebe, a když je mezi lidmi, kreslí právě je. Skicuje scény na univerzitě i v kavárně, studenty během plenérů a matku v kuchyni. Půvabným příkladem těchto plenérových portrétů je kresebná série z roku 1967 nazvaná „Ewa i Przemyk“. Podobizny Ewy a Przemysława, s nimiž Edward Dwurnik studoval a přátelil se, jsou zároveň citlivé a přesné. Mladí adepti ASP, zachyceni jakoby mimochodem během svobodného rozhovoru, se pro Dwurnika stávají záminkou k hledání vizuálního jazyka, jímž bude moci vyprávět o člověku.

Těchto vizuálních příběhů vzniká mnoho. Na výstavě prezentujeme kresby ze tří cyklů ze sedmdesátých let: „Moi bohaterowie“ (Moji hrdinové), „Spojrzenia“ (Pohledy) a „Frustracje“ (Frustrace). Lidé na nich zobrazení jsou ukázáni již schematičtěji a expresivněji. Umělec čerpá ze získané zkušenosti a na základě dřívějšího pozorování modelu vytváří imaginární lidské typy. Do kompozic zavádí také barvu a celek dynamizuje. Muži a ženy se liší nejen rysy a účesy, ale také prožívanými emocemi. Je zde naznačena již názvem jedné z řad frustrace, diskrétně jsou však vyznačeny také mimo jiné zlost, žárlivost, antipatie, pobavení, údiv či zvědavost. Soubor kreseb se stává jakousi hlavolamem, v němž můžeme jednotlivým postavám přisuzovat různé emoce a samostatně hádat, o čem umělec vypráví.

Dwurnika zajímala kondice společnosti, která se projevuje v individuálních příbězích.

Proto vplétal příběhy a portréty konkrétních osob do větších tematických cyklů a složitějších malířských kompozic. Na výstavě tuto praxi signalizuje obraz „Jerzyk i Elza“ z roku 1991, patřící k cyklu „Sportowcy“ (Sportovci). Je to prostý žánrový výjev: malířův známý, jistý Jerzyk, je zachycen při práci; plní sifony plynem. Vedle něj stojí žena v červených šatech s malou dívkou, s níž se zřejmě právě vrátila ze školy.

V umělcově díle je prominentní…