ADAM KOZICKI: VŠICHNI VE VÁLCE SE VŠEMI OSTATNÍMI

Ve své nové show Adam Kozicki nahlíží do tepajícího, neklidného pulsu dnešního internetu – prostoru, kde se neustále odehrávají kulturní války a fragmentované proudy informací generují emoční napětí, stírající hranice mezi fakty, názory a pocity. Kozicki přistupuje k webu jako k říši, ve které se střetávají konkurenční identity a hodnotové systémy, z nichž každý si nárokuje svou výhradní pravdu. Zároveň se stává prostorem, kde se vyjadřují a testují touhy proti měnícím se limitům toho, co společnost považuje za přijatelné – a co je skutečně ochotna přijmout. Výchozím bodem pro výstavu byly online reality show a nepřetržité vysílání, jako je Fishtank LIVE, kde jsou sociální normy neustále – a záměrně – porušovány, jak v jazyce, tak v chování, aby přilákaly a udržely diváky. Účastníci jsou uzavřeni v prostorech monitorovaných 24/7, často s sebou přinášejí radikálně odlišné politické názory a jsou poháněni, více než čímkoli jiným, finančními potížemi. Diváci nesledují jen události, ale mohou přímo zasahovat prostřednictvím placených zpráv, úkolů, sázek a jiných forem interakce. Vysílání se tak stává reality show, performance, sociálním experimentem a laboratoří mocenských vztahů najednou. Kozicki však k těmto internetovým fenoménům nepřistupuje jako k pouhým kuriozitám, ani je nesoudí z jakéhokoli morálního nadhledu. Místo toho jeho dílo líčí svět, ve kterém je stále obtížnější rozlišit realitu od podívané. Digitální komunity vnímá jako mikrokosmy, které svým účastníkům nabízejí pocit sounáležitosti a přijetí, byť nestabilního nebo kompromitovaného, a zároveň slibují možnost zlepšení jejich materiálních podmínek. Kozickiho portréty a klaustrofobické interiéry připomínají scénografie – ale bez stabilních narativů, které by je vyplňovaly. Protagonisté jsou vždy nejednoznační: patchworkové identity zachycené v neustálé mutaci, pronikající se a rozpadající se při následných projekcích. Tituly děl by mohly naznačovat antihrdiny, transgresivní samotáře; ale sám umělec vidí své subjekty jinak, jako jedince, kteří akumulují zvláštní druh nadbytku: příliš mnoho emocí, stimulů a napětí, ale také příliš mnoho potěšení. V těchto sugestivních portrétech se tváře zdají být známé a zároveň cizí, jako by každou z nich nosilo několik různých lidí; jako avatary, kolující mezi platformami, obrázky a společenskými rolemi. Jeho obrazy tak zobrazují skutečné emoční a sociální životy, čerpající jak z jeho vlastních zkušeností, tak z zkušeností jemu blízkých lidí. Pomocí stříkání olejové barvy a akrylového inkoustu na plátno vytváří Kozicki husté textury, které způsobují, že se zobrazené postavy zhroutí do svých pozadí, přičemž ty druhé naznačují domov. Ačkoli díla odkazují na svět ovládaný obrazy generovanými i distribuovanými digitálně, Kozicki odmítá používat umělou inteligenci pro kompozici svých děl. Cokoli představuje, rodí se pouze z lidské představivosti – ze zapamatovaných scén, událostí a emocí – aby pak bylo zobrazeno v jednom z nejtradičnějších uměleckých médií.