V SAMOTNÝCH ÚTROBÁCH ZMĚN: SUREALISMUS A ANTIFASISMUS

Jako umělecké a politické hnutí měl surrealismus mezinárodní dosah a internacionalistické přesvědčení. Kořeny v umění a literatuře, choval mnohem širší ambice: revolucionalizovat společnost a předefinovat samotný život. „‚Přeměnit svět,‘ řekl Marx; ‚změnit život,‘ řekl Rimbaud: tyto dva cíle jsou pro nás jen jedním,“ prohlásil André Breton v roce 1935. Od svého vzniku ve 20. letech se surrealisté postavili řadě politických programů, které byly v rozporu s ideály rovnosti a svobody. Odsoudili by koloniální projekty Evropy, organizovali se proti fašistům, bojovali ve španělské občanské válce, připojili se k odboji během druhé světové války – aby byli odsouzeni jako „degenerovaní“ nacisty, čelili internaci nebo perzekuci, nakonec uprchli z Evropy nebo zemřeli na bojištích či v táborech. Jejich odpor bylo samotné umění. Prostřednictvím poezie, malby, fotografie, koláže a tvorby výstav se snažili odhalit chyby v údajně racionálním poselství údajně racionální západní civilizace. Jak fašismus získával půdu v Evropě, jak postupovala nacifikace Německa, jak vypukly světové války a koloniální války – surrealisté se nepohnuli; protagonisté surrealismu zůstali radikální ve svých ideologických a politických volbách. Zároveň tyto převraty vyústily v mimořádná setkání a skutečně globální solidaritu: Praha by stála s Coyoacánem, Mexiko; Káhira, se Španělskou republikou; Marseille, s Fort-de-France na Martiniku; Portoriko a Paříž, s Chicagem; a Londýn, s New Yorkem. Surrealistické myšlení a jednání mělo všezahrnující simultánnost. Podle toho se výstava rozvíjí spíše jako na mapě než na časové ose. Záměrem je zde představit surrealismus jako mezinárodní hnutí, které se intenzivně angažovalo ve společnosti a politice – v souladu s tím, jak ho vnímali jeho členové.