Oratorium pro ústavu Země

Stejně jako v Polsku a jeho sousedních zemích se i v široké části Latinské Ameriky stále častěji přehodnocují politické a hospodářské proměny zahájené v osmdesátých letech. V probíhajících debatách však nejde tolik o účetnictví minulosti jako o úvahu o politice zítřka.

Díla shromážděná na výstavě Oratorium pro ústavu Země nás vyzývají, abychom cvičili svou představivost, a distancují se od patriarchálních a technokratických vizí modernizace. Zároveň ukazují, že navzdory geografické vzdálenosti a kulturním rozdílům angažovaní umělci z Latinské Ameriky a střední a východní Evropy hledají dnes odpovědi na podobné otázky. Jak se můžeme osvobodit od přetrvávajících forem koloniálního a imperiálního násilí, které udržují dnešní společenské rozdíly a umožňují neomezené vykořisťování zdrojů? Lze odkaz emancipačních společenských a kulturních hnutí dvacátého století sladit s bojem za práva přírody?

Název výstavy vychází z díla Marcela Expósita, jednoho z více než dvaceti umělců, kteří na CSW prezentují svou tvorbu. Jeho Oratorio para una Constitución de la Tierra (Oratorium pro ústavu Země) je partitura pro performativní akci, sestavená mimo jiné z úryvků ze současných ústav Ekvádoru, Bolívie, Mexika a Bhútánu a také z odmítnutého návrhu chilské ústavy z roku 2022. Stejně jako Expósito i mnozí další pozvaní umělci čerpají z praktik psaní – a především psaní práva – a berou je jako podnětný výchozí bod pro tvůrčí parafrázi a spekulaci.

Pro výstavu je však stejně důležité i to, co předchází jazyku. Prostřednictvím vybraných příkladů Oratorium pro ústavu Země sleduje posun od performance art dvacátého století, soustředěné na člověka, k současným přístupům k performativitě, které stavějí do středu zájmu více-než-lidské. Není náhoda, že s novými způsoby myšlení o přírodě jako o subjektu o sobě samém – nikoli pouze o pasivním objektu lidského jednání – se umění stále výrazněji zaměřuje na její činnost.

Výstava představuje nedávné umělecké a aktivistické praktiky vedle děl z osmdesátých a devadesátých let. Nemá však ambici být encyklopedická; spíše má podobu výstavy-eseje. Prostřednictvím asociativních konfrontací spojuje praktiky ze dvou protilehlých polokoulí, v nichž se stejnou měrou projevuje péče o blaho planety jako celku, byť různými způsoby utvářenými jejich odlišnými kontexty. Doufáme, že tato výstava nabídne nový pohled na témata, která jsou pro současnou kulturu v Polsku a dalších zemích bývalého východního bloku stále důležitější.