Hledá se Willmann

25. září – 30. prosince 2026

Foto: Magdalena Lorek

Výstava malířských a grafických prací inspirovaných ztracenými díly Michaela Willmanna od studentů Střední uměleckoprůmyslové školy výtvarné S. Kopystyńského ve Vratislavi

Tématem uměleckého projektu, který realizovalo Sdružení přátel Národního muzea ve Vratislavi a vratislavská Střední výtvarná škola S. Kopystyńského, byly obrazy Michaela Willmanna ztracené během druhé světové války. Studenti pod vedením svých profesorů se pokusili získat zpět ztracené dědictví nejvýznamnějšího barokního malíře střední Evropy. Výsledkem jejich práce, prezentovaným v prostorách muzea, je téměř 30 obrazů, kreseb a grafik vytvořených různými техникami.

Mnoho obrazů Michaela Willmanna se ztratilo během druhé světové války. Zbyly po nich jen černobílé fotografie, a právě ty se staly výchozím bodem pro mladé adepty umění. „Studenti měli zcela volnou ruku při výběru díla, kterým se nechají inspirovat,“ říká Katarzyna Matuszczyk-Lu, učitelka Střední výtvarné školy ve Vratislavi. „Také na nich záleželo, zda půjde o klasickou kopii, nebo spíše o interpretaci odkazu mistra, proto jsou práce tak různorodé. Lze v nich vidět jak kompozice založené na motivech a ikonografii Willmannových obrazů, tak práce, které se vztahují k barevnosti, i k rukopisu barokního tvůrce. Co mě ale těší nejvíc, je to, že každý z autorů přidal k odkazu mistra trochu nebo docela dost vlastního stylu a malířského, kresebného či grafického řemesla. Willmann tak na jedné straně po letech získal zpět ztracené barvy, na straně druhé nabyl současného nádechu. Doufám také, že dobrodružství s Willmannem pro ně bylo zajímavým a obohacujícím zážitkem.“

Klaudia Rodak, účastnice projektu: „Vybrala jsem si Willmannovo dílo, jehož kompoziční uspořádání nejlépe odpovídalo mým dovednostem a záливům. Sledovala jsem také, zda prvky obrazu patří k věcem, které rada maluji. Téma bylo pro mě něčím novým, ale přineslo mi nemalé potěšení – následování existujícího stylu mi umožnilo uvolnit se, i když pokusy napodobit cizí způsob malby se pro mě občas stávaly výzvou. Rozvoj technik počítačové grafiky mi úkol usnadnil. Mohla jsem si dovolit digitální podkládání barev. Při výběru barevné škály byla pro mě klíčová nejen analýza samotné Willmannovy malby, ale také Rubens a Rembrandt. I tak bylo pro mě nejtěžší zopakovat barevnost malíře, protože mám vlastní styl malby založený na specifické barevnosti.“

Nikola Siwik, účastnice projektu: „Při prohlížení knih, dokumentů se seznamem ztracených děl a při pohledu na obrazy v muzeích jsem hledala výzvu, zajímavou kompozici, která upoutá mou pozornost. Když jsem si pro grafiku zvolila mezzotintu, věděla jsem, že je to velká výzva; dlouhotrvající a náročný proces se však stal formou meditace a při tvorbě dalších matric jsem žasla nad řemeslem obrazu, jehož detaily se v měděných deskách pomalu odhalovaly.“

Dr hab. Piotr Oszczanowski, ředitel Národního muzea ve Vratislavi: „Když mladý a studující umělec – žijící v tak neuvěřitelně dynamickém světě, vystavený nesčetným podnětům a často podléhající pomíjivým módám – najde čas, aby se utkal s tvorbou malíře, který žil před více než 300 lety, musí to vzbudit upřímný obdiv. A když je oním obdivovaným umělcem nejvýznamnější slezský malíř Michael Willmann, je to uznání o to větší. Pokusit se porozumět malíři baroka je neuvěřitelně obtížné, prožít emoci z opakování jeho kompozic je něco výjimečného. A když se tématem díla stane dílo ztracené, známé jen z nedokonalé reprodukce, lze skutečně mluvit o nemalé výzvě. Jsem vděčný…“