SOCHA ZA HRANICÍ PEVNÉHO

Výstava představuje současné sochařské postupy, které za svůj výchozí bod berou ztrátu formální stability – chápanou nikoli jako metaforu krize ani předzvěst katastrofy, ale jako zdroj tvůrčího napětí. To, co bývalo považováno za cíl sochařské praxe – trvalost, uzavřenost a dokonalost hotového díla – se nyní zdá nedostatečné. V době, kdy země pod nohama ustupuje, socha nepředstírá, že je základem. Forma nemizí, ale stává se dočasnou konfigurací procesů, napětí a vztahů.

Výstava shromažďuje díla umělců, kteří k soše přistupují jako k systému sil: toků a proměn, napětí a závislostí mezi procesem a hmotou. Odkazy na biologické tvary a lidské tělo upozorňují na sochu jako na pomíjivou strukturu, citlivou na tlak, opotřebení a úpravy. Plynulé přechody mezi umělými a přírodními materiály, organické tvary a formy inspirované mechanickou výrobou zdůrazňují metamorfický potenciál hmoty. Hmota není pasivním médiem, ale nese stopy svého původu, použití a styku s těly. Výstava tyto vlastnosti zdůrazňuje a vymezuje sochu jako materiálově ukotvenou formu výrazu uvnitř muzejního prostoru. Objekty se vztahují k architektuře budovy, komunikují se světlem a pohybem návštěvníků a přelévají se do chodeb, na schodiště a do dalších společných prostor. Namísto lineárního vyprávění vytvářejí dočasné prostředí pro těla a předměty v pohybu – rámec pro náhodné vztahy.

Tuto sdílenou oblast působení tvoří: Isabelle Andriessen, Patricia Ayres, Olga Balema, Beatrice Bonino, Manuel Burgener, Giulia Cenci, Phoebe Collings-James, June Crespo, Michael Dean, Matyáš Fiala, Zuza Golińska, Alexandra Hunts, Agata Ingarden, Edith Karlson, Kaarel Kurismaa, Mónica Mays, Gizela Mickiewicz, Narges Mohammadi, Anna Myszkowiak, Jack O'Brien, B. Ingrid Olson, Dominika Olszowy, Katarzyna Przezwańska, Jessi Reaves, Ken Sortais, Teresa Solar Abboud, Iza Tarasewicz, Tatiana Trouvé, Kaari Upson, Dominique White, Nicole Wermers.

Jejich díla posilují představu umění, jehož síla vychází z otevřenosti a vnímavosti vůči změně. Namísto katastrofického vyprávění navrhují generativní praxi reorganizace: propojovat to, co bylo rozptýleno, udržovat to, co je křehké, a vytvářet podmínky pro další proměny.