Volný pád

Pád do sebe sama

Když se zmíní jméno Patrícia Koyšová, většina z nás si vybaví kultivované, přesto nekonvenční abstraktní malby vytvořené kompresorem a airbrushem. Uprostřed záplavy světových a slovenských abstraktních malířů si dokázala vybudovat svůj vlastní, nezaměnitelný umělecký jazyk. Jazyk, který si získal mnoho příznivců – včetně autora těchto řádků. Nedávno, pod vlivem různých životních změn, začala prožívat pochybnosti, naděje, radost a napětí jiným způsobem, který přichází při hledání pravdy v umění a v sobě samé. Nástroje, které do té doby používala, už k vyjádření těchto emocí nestačily, a tak sáhla po lanech. Namáčela je do barvy a vytvářela jimi velkoformátová plátna. Rozhoupávala je a narážela jimi do plátna, někdy s takovou intenzitou, že jí lana bolestivě udeřila do vlastního těla. Tlustá lana utkaná z mnoha menších vláken jako by symbolizovala složitost lidských osudů. Překvapila mě bohatost struktur, které takto vznikly. Nebyly to jen osobité otisky lan, ale i prázdná místa skrytá v jediném tahu, drobné kapky barvy odlétávající z lana ještě předtím, než se dotklo plátna, podivné abstraktní shluky a především energie samotného aktu tvorby. Tento způsob tvorby přirozeně nese prvky akčního umění. Je to forma naprostého odhalení vnitřního já. A vystavit taková díla veřejnosti vyžaduje velkou odvahu. Nevím, zda Patrícia Koyšová bude pokračovat touto cestou, nebo zda se ji pokusí propojit se svou předchozí tvorbou, což by bylo stejně zajímavé. Jsem si však jistý, že tato zkušenost jí zůstane navždy v paměti. A s ní i stopa, kterou zanechala na svých plátnech – možná ta nejosobnější z celé její dosavadní tvorby.

Ecce homo! Ecce artista!