Wow. Výstava diplomových prací z vizuální komunikace PBŚ

WOW. Dříve než se stane hodnocením, je reakcí. Okamžikem, kdy se pohled zastaví, krátkým narušením plynulosti dívání. Něco nás přiměje obrátit pozornost právě tam, mezi mnoha obrazy, informacemi a podněty. Název výstavy tedy nepopisuje prezentované projekty. Spíše napovídá, jak se na ně dívat. WOW zde není koncem pohledu ani prostým výrazem nadšení. Je jeho začátkem.

Každá výstava začíná výběrem. Vytahuje předměty z většího celku, staví je vedle sebe a říká divákovi: podívej se sem. U WOW se tento gest ale odehrál dříve. Dříve než se projekty dostaly do galerie, jejich autorky a autoři sami rozhodli, čemu chtějí věnovat pozornost, o čem mluvit a jaký vizuální jazyk k tomu použít.

Diplom je zvláštní okamžik volby, protože odhaluje nejen to, jak mladí designéři navrhují, ale také to, na co se dívají. Když se tyto volby zobrazí společně, vytvoří krajinu pozornosti této konkrétní skupiny mladých designérek a designérů. Ne všichni hledí stejným směrem, a právě to je důležité.

Lze se dívat a nevidět. Julia Bogusz obrací zrak k ohroženým živočišným druhům, které jsou přehlíženy mimo jiné proto, že neodpovídají našim představám o tom, co je atraktivní. Její projekt otevírá otázku, kterou lze položit celé výstavě: co přitahuje naši pozornost a co zůstává mimo její dosah? Vizuální komunikace může upevňovat existující hierarchie viditelnosti, ale může je také cíleně narušovat.

U Miriam Kornacki se pozornost mění v konfrontaci. Animace vyvádí z mlčení zkušenost domácího násilí a stigmatizace jeho obětí. Karolina Najdowska a Marta Bednarek se zabývají zkušenostmi spojenými se zdravím a ženským tělem, Anna Eich perspektivou osob v autistickém spektru a Anna Mocydlarz spojuje neurodiverzitu s jazykem krakovských pověstí. To, jak je něco ukázáno, není lhostejné.

Vizuální komunikace dokáže vytáhnout do popředí zkušenosti a problémy, které lze snadno přehlédnout.

Ale i samo upoutání pozornosti lze navrhnout. Katarzyna Sobala, když se věnuje prevenci onemocnění oběhové soustavy, se vzdává komunikace založené na strachu. Hledá jazyk, který mladého příjemce zaujme a povede ho dál – od prvního kontaktu s obrazem k informaci. Aleksandra Szpot používá animovanou metaforu, aby vyprávěla o tlaku na produktivitu, a Natalia Zboracka obrací zavedené vyprávění o videohrách a ukazuje jejich pozitivní možnosti. Nejde tedy jen o to, co bude řečeno. Záleží také na tom, jak přimět někoho, aby se chtěl podívat.

Mnohé projekty vyrůstají z každodenní zkušenosti. Agnieszka Paluch a Filip Baranowski se zabývají společenskými tématy, Małgorzata Pankau a Mariusz Tyczyński zkoumají fungování v digitálním prostředí a Anastazja Baran a Mateusz Włodarzewski codidenními potřebami a návyky. Martyna Mandra, Maja Kaźnica a Aleksandra Budnik se obracejí ke vztahu člověka a prostředí, od toho nejbližšího a snadno přehlédnutelného až k představě možných budoucností.

Pro jiné je výchozím bodem paměť a kultura. Dominika Ptak pracuje s osobním archivem a lemkovským dědictvím, Izabela Puchowska se vrací k místním pověstem a Oliwia Berendt vstupuje do dialogu s literaturou prostřednictvím jazyka komiksu. Ve vizuální komunikaci nové nemusí vždy znamenat to, co dříve nebylo. Někdy začíná novým pohledem.

V určitém okamžiku se však pozornost obrací k samotné vizuální komunikaci.

Jan Kępiński a Julian Kurzyk vycházejí ze zájmu o komiks jako jazyk a ze setkání evropských a asijských narativních tradic. Jejich společná realizace je hledáním vlastní formy vyjádření a prověřováním možností tohoto média v praxi.

Olga Woźniakowska klade otázku jinak: může se světlo stát jazykem komunikace? Její instalace přesouvají vizuální identitu za plochu grafiky – do objektu, prostoru a zážitku. V galerii už sdělení není jen něčím, na co…